Viníci na vinici

 

Tento text jsem nepsala tak docela sama. Psalo ho se mnou několik citlivých a rozbolavělých duší, které mi dovolily nahlédnout do své 13. komnaty. Přála bych si, aby je má čarodějná povídka konejšivě pohladila, tak jako hladila duši mou, když jsem text psala...

 

 

 

 

Slunce pomalu zapadalo za protějším kopcem. Vinice na stráních se koupaly v posledních zlatých paprscích. Pozoroval tu úžasnou hru barev a bezmyšlenkovitě hladil psa, který tiše ležel u jeho nohou. Poslední paprsek pohladil moravskou zem, pozlatil zrající víno. Rychle se stmívalo…

Sevřela ho samota, bylo mu teskno, až vzdychl. Nervózně si rukou přejel čelo, pomalu se zvedl z voňavého sedátka z trávy a pobídl psa:

Dakoto, jdeme domů!

Muž se psem se pustili dolů ze stráně přes vinici. Pak ale náhle uhnuli k hájku, který byl na cestě do městečka a kudy nikdo nechodil.

Dole v padající tmě zářila bílá věž kostelíka.

Vstoupili do lesíka, který tvořilo několik vzrostlých stromu a neproniknutelné křovisko. Pes běžel po zarostlé cestičce před svým pánem a kontroloval známe i neznámé pachy, sem tam se zastavil, zvedl nožičku a přidal svoji značku. Když byli téměř z lesíka venku, pes strnul, jako by vrostl do země.

Co je Dakoto, copak tam máš? zeptal se tiše psa, jako by to byl kamarád a ne zvíře.

Usmíval se a sklonil se k fence, aby ji pohladil. Podíval se směrem, kam hleděla Dakota. Jeho ruka znehybněla ve vzduchu. Nikdy nevěřil, že existují. Teď ji uviděl. Klečela na zemi a za padajícího soumraku cosi urputně vyrývala ze země. Dlouhou lesklou dýkou. Vedle ní ležel košík po okraj naplněny bylinami. Byla už téměř tma, dobře obsah košíku neviděl, ale cítil pronikavou vůni mateřídoušky. Ve svitu měsíce, který se už objevil na černé obloze, se blýskala čepel dýky, tak jak se střídavě vynořovala a zase bořila do země. Žena byla zaujata svoji prací a byla nahá. Neviděla ho.

Čarodějnice.

...

Zíral fascinovaně na nahou ženu, která vyryté kousky kořene jakési byliny ukládala do košíku k ostatním. Chytil psa za obojek a díval se na její postavu sehnutou k zemi. Viděl velká ňadra, která se dmula námahou, oblý zadek, dlouhé štíhle ruce, rozpuštěné vlasy, které ji padaly do čela a které netrpělivě gestem ruky odhazovala.

Ničemu nerozuměl, ani se nesnažil porozumět, stál a díval se.

Chci domu! netrpělivě ho pobídla Dakota.

Psí štěkot ženu vyrušil.

Zvedla hlavu a uviděla ho.

V kleče se napřímila, odhrnula si neposlušné vlasy z čela a upřeně se na něj zadívala.

Strnul.

Žena pomalu vstala, sebrala košík ze země a narovnala se. Udělala několik kroku k němu, v jedné ruce košík, ve druhé dýku. Měsíční světlo ozařovalo její vysokou nahou postavu, svou nahotu nijak neskrývala. Zastavila se pouhý kousek od něj.

Uchopila košík oběma rukama a vysypala jeho obsah na zem k jeho nohám.

V šeru se zablýskly její oči. Černé a uhrančivé.

Budeš litovat, žes mne vyrušil, řekla, otočila se a zmizela ve tmě mezi stromy.

Nevěděl, jak se dostal domu. Když se konečně ocitl ve své posteli a zavřel oči, viděl zas tu nahou postavu ozářenou matným měsíčním světlem. Uhrančivý rozzlobeny pohled.

Čarodějnice nejsou, říkal si.

Podařilo se mu usnout, ráno se svému snu usmál. Nicméně mu to nedalo, brzy po východu slunce vzal Dakotu a zamířili spolu na ranní obhlídku vinice. Vstoupil do hájku a pozorně si prohlížel zem pod svýma nohama.

Je to pravda… uklouzlo mu. Díval se na ni. Na hromádku zvadlých bylinek.

Léto už téměř končilo, víno na vinicích dozrálo a blížily se slavnosti vinobraní. Na svou příhodu pod náporem práce téměř zapomněl, nahá postava ženy se mu někdy zjevovala ve snech, ale snažil se zapomenout.

Městecko se připravilo na vinobraní, na nával turistu a všech milovníků dobrého vína.

Když slavnosti začaly, nechal se pohltit jejich rozvernou atmosférou. Navečer sledoval jedno z vystoupení v přírodním amfiteátru. Na jevišti vířily pestrobarevné sukně a podupávaly vysoké holinky. Díval se na ten tanec opřený o strom, ale myšlenky mu poletovaly kdesi po vinici.

Najednou měl ten pocit, který nás nutí se pořádně rozhlédnout. Uviděl ji, až když už byla téměř u něho. Vztáhla ruku a dotkla se ho.

Ahoj, usmála se. V černých očích nebyla zloba, jen radost.

Našla ho!

Prošla kolem něho. Ve střevíčkách na vysokém podpatku, plavným krokem lvice, v odvážných letních šatech, pod kterými tušil jen její nahé tělo.

Minula ho a zmizela mezi lidmi.

Čarodějnice.

Poslední hosté opouštěli jeho sklípek. Bylo to v době, kdy už není noc, ale ještě není den….

Byl unaveny a napnuty, nemohl se na nic soustředit, a tak byl rád, že odešli. Posbíral alespoň prázdné láhve z bytelného širokého dřeveného stolu, uložil je a vydal se po schodech vzhůru. Trochu se mu točila hlava, vína bylo mnoho. Otevřel dveře a rázem vystřízlivěl. Za dveřmi stála Ona. Setkal se znovu s pohledem těch černých očí, které viděl ve svých snech.

Ustoupil stranou, aby mohla projit dovnitř a pak za ní zamkl dveře. Sestoupili mlčky dolu. Rozhlédla se po klenutém sklepení a rychle si známým pohybem odhrnula vlasy z čela.

Prohlížela si dlouhé řady lahví, jejich etikety a pak se obrátila k němu:

Co tu všechno máš? Povídej.

Začal ji roztržitě vyprávět o odrůdách vín, o vinařských tratích a zvyklostech.

Chvíli ho pozorně poslouchala, pak sledovala jeho ruce, které křížil přes prsa, nebo střídavě kladl před obličej.

Hlupáček, usmívala se pro sebe, tohle obranné gesto ho přede mnou neochrání.

Začala si ho zvědavě prohlížet..

Všimla si jizvy na jeho ruce, zářila rudým plamenem. Zapomněla na zlobu a dostala chuť ji pohladit.

Přestala zcela poslouchat, co říká a vnímala jen jeho hluboký hlas, sledovala jeho rty. Přitahovaly ji.

Byl nervózní. Nevěděl, proč ji vlastně pustil dovnitř. Nevěděl, proč se vlastně nebojí. Posadil se na dřevěnou lavici a zmlkl, zadíval se na ni. Snad čekal, že se ta přitažlivá žena konečně změní v příšernou babici, která ho zahubí. A nebo snad v krásnou rusalku, v jejímž nádherném náručí dobrovolně zemře, tak jako princ, který zklamal.

Přistoupila těsně k němu, zvedla ruce a položila mu obě své dlaně na obličej. Zkoumala ho pozorně a něžně. Její dlaně klouzaly po jeho tváři a ona jasně vnímala jeho klidnou, pevnou mužskou energii. Proudila z něho přes její ruce k ní. Nesla s sebou informace. Viděla oheň, cítila bolest, viděla ledovou krajinu, cítila mráz.

Pustila jeho hlavu.

Postavil se.

Proud energie neustával. Sílil. Zmizela bolest i mráz. Zůstal pocit klidu a bezpečí.

Znovu zvedla ruce a ovinula je kolem jeho krku. Přitáhla ho k sobě a políbila. Na svých rtech ucítila teplé, měkké rty, které ji ale neodpovídaly.

Pustila ho a zahleděla se mu do tváře, vypadal nešťastně a zaskočeně.

Dívala se na něj a pochopila, že to neudělá, nemůže ho potrestat za neopatrnost, s jakou vstoupil do jejího rituálu a narušil ho. Tu noc se měli sejít, ne dnes. Tu noc ho měla rozpoznat jako znamení a odpověď na svůj vnitřní stav duše, měla ho zasvětit, pokorně přijmout a nechat plynout Všeobjímající Přítomnost místo posměšného trestu. Jako nejvyšší ženský princip Vesmíru mu měla jako Čarodějka tu noc otevřít zasvěcovací proces namísto zloby, kterou na něj vrhla.

Zastyděla se.

Usmála se na něj a otočila se ke schodišti.

Položila nohu na první schod, když tu ucítila teplý pevný dotek ruky, která se ovinula kolem jejího pasu. Stáhl ji zpět k sobě. Chtěl konečně projít zasvěcením, chtěl se zbavit svých nočních můr. Ona byla ozvěnou jeho vnitřního hlasu, bolestivého volaní jeho duše o pomoc, ozvěnou jeho osamělých teskných vzdechů…

Sevřel ji do náruče.

Shodil z dřevěného stolu prázdné pohárky a posadil ji na širokou desku. Vykasala si vysoko sukni svých dlouhých šatů a rozevřela nohy. Nedočkavě vstoupil mezi její široko rozevřená stehna a díval se jí do očí. Odhrnul jí neposlušné vlasy z tváře a chtěl ji políbit. Zastavila ho. Zvedla ruce k hlubokému výstřihu šatů a začala je rozepínat. Vzrušeně ji sledoval. Rozepnula tři horní knoflíčky a odhalila svá pevná oblá ňadra. Vzal je do dlaní, vnímal jejich sametovou hebkost, polaskal svými prsty vztyčené bradavky. Sama si oběma rukama přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat. Jeho rty jí vášnivě odpovídaly. Pustil její ňadra a znovu ji pevně přitiskl k sobě, jako by se bál, že mu jako přelud zmizí. Jemně se mu vyprostila z objetí. Její prsty začaly rozepínat knoflíky jeho košile. Chtěl protestovat, ale nemohl. Sundala mu košili z ramen a něžně laskala jeho zjizvenou pleť. Nejprve prsty, pak dlaněmi, rty, jazykem… Bloudila po jeho hrdle, ramenou a hrudi. Uchopil ji za nahé paže, zavřel oči a oddal se jejímu laskání.

Když se její ústa vrátila k těm jeho, znovu ji pevně objal. Líbal ji vášnivě, se vší vyprahlostí posledních dlouhých dnů samoty. Vracel jí její laskání, hladil její pevné sametové tělo a plně prožíval rozkoš, kterou probudila. Její ruce doputovaly k jeho podbřišku, vklouzly do kalhot, které rozepnula, aniž by si toho všiml a uchopily ho do dlaní. Vzdychl. Znovu přivřel oči a propadl se hluboko do svého nitra. Jeho duše se konečně uklidnila.

Vracel se domů. Noc umírala, tma mizela jak sníh na jarním slunci. Otevřel dveře branky a vstoupil do zahrádky. Květy šalvěje, měsíčku i jiřin zářily v ranním šeru. Přejel pohledem tu nádheru, kterou s láskou vytvořil a zastavil se na lavičce u domu. Seděla tam. Jeho žena. Dřív, když po ranním milování už nemohli spát, chodívali za čerstvých letních rán spolu do zahrádky a pozorovali východ slunce. Ale už dlouho, ráno i za krásných teplých večerů, sedával na lavičce sám. A už dlouho se spolu ráno nemilovali. Od té hrozné události, kdy jeho duše prošla očistcem a vyděsila se, všechno se změnilo. On se změnil a ona to cítila.

Chtěl nejprve tiše proklouznout do domu, ale pak si to rozmyslel. Prošel zahrádkou a posadil se na lavičku vedle ní. Otočila k němu svou krásnou tvář a usmála se:

Hezké ráno, viď? Za chvíli vyjde slunce.

Přisedla blíž k němu a položila mu hlavu na rameno, tak jako kdysi.

Ucítil z ní příjemné teplo, vroucí lásku… tak jako kdysi.

Ocitla se znovu na okraji hájku. Slunce právě vycházelo nad kopci posetými šňůrami vinné révy.

Znovu zlatilo listy vinice, které už pomalu začaly žloutnout.

Dívala se na zlatý kotouč, který pomalu stoupal nad úrodnou zem.

Byla unavená. Strašně unavená. Neměla zatím žádnou sílu. Nesla ve svém nitru všechnu jeho i svou vlastní bolest, které jí bránily v cestě k radosti. Rozepnula znovu své letní šaty a shodila je na zem. Klekla vedle nich a zabořila své dlouhé ruce do voňavé hlíny. Vypadala jak kočka, která se po ránu protahuje. Zatím jen předávala všechnu tu vlastní i nabytou negaci Matce Zemi, která jako jediná ji správně transformuje a vyšle zpět k ní v podobě lásky a odpuštění. Hluboce dýchala. Snažila se nepropadnout hluboko do nitra Země, ale zůstat tady, na zemi. Vychutnat si své znovuzrození a žít! Podařilo se. Zvolna se postavila a vystavila nahé tělo zborcené potem slunečním paprskům, které získávaly na síle. Vypjala se na špičkách, vztáhla ruce ke slunci a se zavřenýma očima si užívala očistnou sluneční koupel, která ji naplňovala novou energií.

Usmívala se.

Čarodějka.

 

 

Pan srpen 2005

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kontakt

Pandorinaskola
mobil: +420.608.917.049
https://www.facebook.com/eva.p.rackova
pandorraa(zavičnáč)seznam.cz