Škola základ života

Mami, já za to opravdu nemůžu, ta baba je hrozná, ona mi nedá šanci! S ní se nejde domluvit. Ona mi ani nechce dát šanci. Jen vejde do třídy, je mi špatně. Seděl zkroušeně u počítače a ťukal bezmyšlenkovitě do klávesnice.
Matka se na Syna podívala vyčítavě.
Zase si vymýšlíš, abys se nemusel učit! Pořád jen trčíš u té bedny a nic jiného neděláš! Kdybys máknul, neříkej mi, že budeš nosit samé kule! Tohle je už třetí!
Pokrčil rameny. No když si to myslíš. Otočil se k monitoru a přestal ji vnímat.
Tohle jeho gesto ji přivádělo k zuřivosti. Věděla, že debata skončila, nedostane z něho už ani slovo. A věděla, že udělala chybu.
…
Zaparkovala auto a vstoupila do školní budovy. Rozlehlé chodby, veliké dveře s označením tříd, pár skomírajících květin ve starých květináčích. Dýchl na ni neosobní chlad prostředí, kde její šestnáctiletý Syn trávil většinu svého času. Matka se otřásla a rozhlédla se po nápisech na dveřích. Nakonec našla ty správné. Stála před nimi dlouhá řada rodičů, čekajících na možnost mluvit s Učitelkou. Vždycky tyhle fronty nesnášela, zdály se ji ponižující pro obě strany. Povzdychla si a trpělivě se postavila do řady. Rodiče se starostlivými tvářemi mizeli uvnitř a vynořovali se s tvářemi zachmuřenými. Konečně na ni přišla řada a Matka vstoupila dovnitř.
Učitelka stála u stolku, na kterém trůnil otevřený notes. Matka se musela v duchu usmát asociaci, která se jí vloudila před její vnitřní zrak. Zjevila se ji mladá Učitelka vědoma si své vlastní důležitosti. 
Bože, byla jsem tak blbá!
Učitelka zvedla hlavu, oči obou žen se střetly. Matka se přestala usmívat a celá se nastražila. Učitelka zabodla své černé pichlavé oči do její tváře, jako by ji chtěla probodnout, znehybnit, eliminovat, porazit.
Vodnářová, představila se Matka. Učíte mého Syna.
Vodnář, Vodnář…. á už vím! Učitelka zalistovala ve svém notesu a spustila:
Líný, neschopný, hloupý, nezná, neumí, nedokáže, ne ne ne ….
Matka sevřela pěsti a zhluboka se nadechla. V duchu se omluvila svému Synovi a znovu se podívala na hřímající Učitelku, která na ni nezúčastněně sypala slova, jak popelář odpadky do kuka vozu. Znovu se zhluboka nadechla a přerušila ten vodopád neschopnosti.
Ano? A co s tím budete prosím dělat?
Učitelka na ni vytřeštila oči, pak je zvedla v trpitelském gestu ke stropu.
Jáááá? Snad vy! Nejsem placena za to, abych studenta druhého ročníku motivovala k učení! To můžete vy, slibte mu třeba mobilní telefon.
Proboha! Já byla blbá a ona pořád je!
A za co jste placena, paní Učitelko, když jste ani za dva roky mého syna nic nenaučila, jak mi tu sama tvrdíte, přece nic neumí, že ????
Stály proti sobě jak dva bojovníci znepřátelených kmenů. Učitelka nevěřícně lapala po dechu, Matka se pomalu uklidňovala, ale zároveň v ní nerůstal obrovský vztek. Tak tahle ženská ovlivňuje život jejího Syna! A on je zcela bezmocný, protože ona, jeho Matka, ho nenaučila se nijak bránit…
Jsme výběrová škola, váš Syn evidentně na studium u nás nemá, měla byste zvažovat jeho odchod ze školy! Vyštěkla učitelka.
Můj syn je normální kluk, který se fláká, ale také pracuje a přemýšlí. Bohužel respektuje jen toho, koho si váží. Jste výběrová škola, neměla byste zvážit svůj odchod ze školy vy?
Kdyby Učitelčiny oči dokázaly zabíjet, byla by Matka mrtvá. Koulela jimi jak Hurvínek, ale kupodivu to nebylo směšné, spíš hrozivě ubohé… 
Ubohé! Sakra čeho se ta ženská tak bojí??? Blesklo Matce hlavou. Vnímala, jak je Učitelka nastražená a sevřená. Zastyděla se, že je na ni tak zlá.
Naštěstí o tom, kdo opustí školu, nerozhodujete vy, odsekla Učitelka, když se vzpamatovala.
Kdybychom se tu zabývali každým žákem, který nás odmítá respektovat, za chvíli by nám skákali po hlavě! Je to jejich povinnost, aby nás respektovali, kam bychom takhle přišli!
Matka spolkla jedovatost, která ji přišla na jazyk a zděsila se.
Studentů! Ona se bojí svých vlastních studentů!
Přestalo ji být Učitelky líto, vrátil se opět nekontrolovatelný vztek! Matka dostala Strach. Strach o svého Syna, který žije ve svém zvláštním světě a s hlupáky se nebaví. A jeho Učitelka je hloupá žena…. Matka pocítila obrovskou bezmoc. Sledovala rozlícenou Učitelku a měla chuť ji prokousnout hrdlo. Zničit ji, aby její Strach zmizel. Neovládla se. Podívala se zpříma na Učitelku a postoupila ke stolku.

Temným lesem se žene černá vlčice. Pronásleduje vetřelce, který přepadl v době její nepřítomnosti doupě a odnesl její jediné vlče, které přežilo tuhou zimu. Vlčice zběsile sleduje stopu, která ještě nestačila vychladnout. Zapadá až po břicho do kyprého hlubokého sněhu ozářeného studeným svitem Měsíce. Stopa ji dovede na kraj lesa, na rozsáhlou planinu, uprostřed které září několik oken staré polorozpadlé tvrze. Vlčice se na několik vteřin na kraji lesa zastaví, její instinkt ji napovídá, že stopa, kterou sleduje sice vypadá jako lidská, ale bytost, která ji zanechala, není člověk. Po krátkém zaváhání se vydá za postavou, která se zřetelně rýsuje proti bílému sněhu, pokrývajícím planinu.
Postava se otočí, ve svitu měsíce se blýsknou černé pichlavé oči. Nadhodí si pytel s naříkajícím vlčetem na zádech a přidá do kroku. Sníh je ale hluboký, zapadá do něj až po kolena. Vlčice se blíží. Její strach o vlče ji žene vpřed a zbavuje pudu sebezáchovy, instinkt ji napovídá, že nedojde-li neznámá bytost k tvrzi, má ona i její vlče šanci. 
Vzdálenost mezi oběma se zkracuje na několik málo kroků. Postava se otočí, shodí pytel s vlčetem do hlubokého sněhu, rozkročí se, vycení žluté dlouhé tesáky, vztáhne ruce s dlouhými ostrými drápy proti vlčici, která ale nezaváhá a skočí.
Tesáky vlčice se zaboří do hrdla Démona. 
Drápy Démona se boří do štíhlého těla vlčice.
Trhají.
Drásají.
Nářek malého vlčka je přehlušen řevem obou zvířat lačných po krvi.

Učitelka zděšeně sklopila oči. Přestala jimi pobouřeně koulet a zabodla je do desky stolku.
Matka se vzpamatovala. Přejela si rukou nervózně po čele, jako by se probrala ze zlého snu a podívala se znovu na Učitelku.
Jste zlá. Kdyby to bylo v mé moci, zakážu vám přiblížit se k mému Synovi na kilometr! A nejen k němu. Takhle ho jen velmi rychle naučím, jak se vás nebát.
Práskla dveřmi. Fronta před nimi se pohoršeně zavlnila. Podívala se na hodinky. Strávila s tou ženskou téměř hodinu! Takového promarněného času!
Vyběhla ze školní budovy, sedla do auta. Projela městem, stoupla na pedál plynu a spěchala domů. Držela se volantu a znovu vnímala, jak v ní narůstá zloba, lítost, pocit bezmoci a Strach.
Strach, co bude dál, jak Synovi vysvětlí, jak se bránit lidské zlobě.
Cesta rychle ubíhala a Matka se pomalu uklidňovala. 
Zaparkovala auto před domem, vyběhla po schodech a odemkla byt. Vstoupila do Synova pokoje. Seděl pochopitelně před počítačem zaujatý jakousi hrou. Spolkla výčitku.
Ahoj.
Otočil se k ní.
Ahoj Mami.
Díval se na ni tázavě, s obavou z obvyklého dlouhého kázání v očích.
Usmála se na něj.
Měl jsi pravdu, omlouvám se, je to hrozná baba. A my si teď musíme spolu popovídat.
V jeho očích se nejprve objevila úleva a pak se proměnily v dva velké otazníky. 
Vypnul počítač.
Matka se posadila vedle svého Syna, zahleděla se do těch očí a začala povídat. Pozorně ji poslouchal, sem tam přerušil, vyprávěl a ona poslouchala.
Povídali si.

Pan 2002