Svět se zbláznil

Seděli s Jirkou nad vlažným čajem. Před nimi na stole ležely zavřené učebnice angličtiny. Jirka je dobry žák, poctivý. Vždy se tváří provinile, když nepřinese „domácí úkol“, nebo pro pracovní zaneprázdnění nemůže přijít na hodinu.

Vyprávěl ji o své cestě do Itálie, kde byl s fotbalovým týmem na turnaji. Žertoval o svých „anglických dovednostech.“ A ona ho uklidňovala, protože věděla, že ani ne po roce práce, se slušně domluví. Věděla, že ta slova potřebuje slyšet. Příjemně si povídali nad šálkem chladnoucího čaje. Letní, opět výjimečně horký den se chýlil ke konci. V jejím bytě ale vládla příjemná pohoda.

Ale už jen chvíli...

Pak se otvírají dveře a vchází Jan. Tváří se vážně. Matka i Jirka zvednou oči, Jirka zmlkne.

Jan ustupuje zpět do chodby a kývá na svou Matku, aby ho následovala.

Co se stalo? vyděsí se. Nevidí v první chvíli Janu.

Tak co je?

Vstane ze židle a následuje Jana do dusné chodby bytu.

Tam ji uvidí. Janu. Provinile vystrašený úsměv.

Mami klid, auto je celé a v pořádku, hlásí preventivně Jan.

Dívá se nechápavě z jednoho na druhého. Stojí mezi nimi a mezi všemi variantami, které ji napadají, stále není ta správná.

Jana couvá chodbou k ložnici.

Nepouštěj ho ke mně! prosí a Matce chvíli trvá, než pochopí, že mluví o Janovi.

Dívá se z jednoho na druhého a nic nechápe.

Tak co se sakra stalo?! zeptá se netrpělivě.

Já...já jsem ..... koktá Jana a Matka přemýšlí o různých variantách od rozbitého blatníku až po nějakou nesmyslnou třenici mezi nimi.

Dívá se z jednoho na druhého, dávno zapomněla na Jirku, který sedí sám nad nedopitým šálkem čaje v obýváku. Dívá se na obě své děti a pomalu si uvědomuje, že za ní přiběhly jak dvě vyděšená kůzlátka pro pomoc. Hlavou ji bleskne, že půjde o něco závažnějšího, než jsou jen půtky mezi nimi, či pomačkané plechy jejího auta.

Janička si zase s sebou někoho přivezla, pronese tiše Jan a udělá krok směrem k Matce, ze kterou stojí vyděšená Jana.

Nepouštěj ho ke mně! zaječí ta téměř hystericky.

Jdeme do ložnice, ty běž k sobě! nakáže kategoricky a zatlačí Jana do pokoje k Jirkovi.

V ložnici Matka usedá na postel a zvedá oči k nervózně přecházející Janě.

Co se děje??

Nabrala jsem ji, je ve mně! říká zoufale Jana a usedá na zem.

Uklidni se, co se stalo?

Než Jana stačí odpovědět, z chodby se ozývají Jirkova slova na rozloučenou a do ložnice nesměle nakukuje Jan.

Prosím, ať ke mně nechodí, žadoní Jana. Ona ho chce zabít!

CO????

No Janička zase omdlela. Nu a tentokrát nešla po krku sobě, ale mně. Vzala na mne dokonce i šroubovák, sděluje lapidárně a suše Jan, s očima přibitýma na Janinu tvář.

Přesto, že by se měl bát, usmívá se. Matka se snaží uklidnit sama sebe.

Jana vstane, přechází po místnosti a začne zdánlivě zmateně vyprávět.

Jako vždy jsme přijeli k Honzovi na Chlum a šli do garáže. Máme na autě ještě spoustu práce, ale bylo hrozné vedro, nakonec jsme se rozhodli, že skočíme do bazénu. Vylezla jsem s kluky z pod auta a začala si svlékat kombinézu.

Pak jsem je uviděla. Spoustu zvláštních lidí. Chodili kolem mne a nevšímali si mne. Až ona.... Stála tam a opírala se o auto. Dívala se upřeně na mně. Neskutečně krásná žena, měla dlouhé zrzavé vlasy, světlou kazajku a červenou sukni. Přišla ke mně a pohladila mne po vlasech. Pak se na mne usmála a než jsem stačila něco udělat.... omdlela jsem a ona byla ve mně!

Jana se zarazila. Jan stále velmi soustředěně sledoval její tvář. Byl klidný.

Já se snažila dostat zpět, ale nešlo to! Nechtěla mne pustit! naříkala Jana.

Asi jsme dobře vyděsili Honzu, zažertoval Jan. Ještě to nikdy neviděl, držel statečně Janu, když po mně vyjela. Snažil se ji tak hezky uklidnit, pořád říkal: Klid Janičko.

Teď se usmála i Jana a pobaveně dodala: No a když Jan tak ledově řekl: Honzo, to ale není Janička, hned mne pustil.

Pak zase zvážněla.

Já mam strach. Jen jsem se na to dívala. Viděla jsem muže v divném hábitu, jak znásilnil ženu. Viděla jsem ženu, která porodila dítě. Krásné malé miminko, které zabalili do plachetky a odnesli. Pak jsem viděla už jen ruku, která bezvládně klesla přes pelest postele. Ona je ve mně! Viděla jsem ji, jak sedí v mém těle na židli, kluci ji pevně drží, ale když si mysleli, že to já jsem se už uklidnila, pustili ji a ona sáhla do brašny pro ten největší šroubovák a šla po Janovi.... Já se o něj tak strašně bála, že jsem se na chvíli zase dostala zpět, ale ona je silná. Ona je ve mně!

Jan nespouštěl oči z Jany a klidně vyprávěl dál: Jestli jsem doteď nevěřil, tak tohle mne přesvědčilo. Všechno do sebe zapadá.... Já ji zkoušel vysvětlit, že už je mrtvá. že tohle není její tělo, že musí odejít a dostane nové. Zkoušel jsem jí zavolat průvodce, ale ona nechce odejít.

Jana skočila Janovi zas do řeči, mluvili jeden přes druhého:

Já se ji pořád snažím vysvětlit, že Jan není už ten, který ji ublížil. Ona se trochu uklidnila, myslím, že přemýšlí, ale nechce odejít, nechce, nechce...

Jana se zoufale rozhlédla.

Matka poslouchala a na jazyk se ji draly jen hloupé výčitky.

Říkala jsem vám, že je vedro a mate jít raději k vodě. Ty máš Jano slabé srdce, v takových strašných vedrech jsi hrozně oslabená. Oba se mate věnovat raději sami sobě, jeden druhému, abyste se lépe ukotvili tady a teď a ne si hrát na automechaniky. Janičko máš ještě někde ve svých tělech díry, kterými na tebe tyhle energie mohou...

Zaposlouchala se do svých slov a uvědomila si, že plácá nesmysly. V hlavě ji horečně „šrotovalo“: co teď budeš dělat?

Já vím, řekla Jana. Ale ona je ve mně a chce zabít Jana, ona mu chce ublížit, my ji jen uklidnili, ale ona...

Janovy oči, které doposud sledovaly soustředěně Janinu tvář, se upřely na Matku. Kývl hlavou k Janě. Matka se na dívku podívala a pokynula hlavou na znamení souhlasu. Jan rychle vstal a opustil místnost.

Ať se zamkne, ať se zamkne! ječela nepříčetně ještě Jana.

Matka se zadívala na děvče a jediné, co ji zůstalo v hlavě byla věta: Nesmíš se bát...

Dívka seděla na zemi a její výraz se až hrozivě změnil. Usměvavá tvář se zachmuřila a zlostně se podívala na Matku.

Ježiši! Kde to jsem? Snad v nějakém blbém hororovém filmu? Nemám ji naložit do auta a odvézt na nejbližší psychiatrii? Co to dělám, zapochybovala Matka.

Dívka se nepříčetně rozhlížela, zatínala pěstí, strnule seděla a nepřátelsky mlčela.

Matka si uvědomila, že tentokrát to musí zvládnout sama. Není tu ani Čarodějka, ani dobrá Víla z Beskyd. Je to na ni.

Vstala a objala tu bytost.

Klid holčičko, nikdo ti nechce ublížit.

Dívka se dívala nepřátelsky. Mlčela. Ale nechala se obejmout.

Matka objímala to třesoucí se zvířátko a zaplavily ji emoce...

Ne, teď ne! Uvědomila si, že teď musí jednat bez emocí a klidně.

Výraz děvčete se stával hrozivější a divočejší. Rozhlížela se zběsile po místností, jakoby někoho hledala.

Neboj se, vím, že jsi zmatená, a vím, že nechceš nikomu ublížit. Ty jsi hodná žena. Jen nevíš, co se to děje, pomohu ti, neboj se. Vrátíš se tam, odkud jsi kdysi dávno přišla, kde jsou všichni tvoji blízcí, všichni, které máš rada a kteří na tebe čekají. Pomohu ti vrátit se do světla, do tvé Duše, chceš?

Dívka kroutila hlavou, její tělo se chvělo, ale nebránila se. Matka uvolnila své oběti, začala dívku hladit po vlasech říkala další konejšivá slova.

V mysli jí proběhla stará motlitba, kterou jí kdysi jako malou holku naučila babička:

Andělíčku, můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku,

opatruj ji ve dne v noci,

od zloby a od zlé moci,

andělíčku strážce můj,

duši moji opatruj.

Utkvěle si opakovala tuto mantru, nepřestávala hladit dívčiny vlasy a druhou rukou sáhla do kapsy pro telefon. Naštěstí Anna je hned na začátku seznamu. Vytočila číslo.

Proboha ať to zvedne, Duše moje prosím pomoz mi, prosím ať to zvedne...

Na druhém konci se ozval uklidňující Annin hlas. Chvíli trvalo, než Matčinu zmatenému přání porozuměla.

Není tam terapeut? Jsi tam sama? Tak dávej pozor: hlavně se nesmíš bát, to by ji dávalo ještě větší silu.....

Sakra jak se nemam bát? Vždyť je to všechno nesmysl! Co se to sakra děje? Co když ji ublížím místo toho, abych ji pomohla? Co když trpí nějakou psychickou nemocí, je schizofrenička a já si tu jen hraju a ztrácím čas? A co když to nezvládnu?

Poslouchej mne! ozval se v telefonu netrpělivý Annin hlas. Matka zahnala své pochybnosti. Pod jejíma ruka se chvělo Janino tělo, dívka se rozhlížela jak divoká šelma po místností. Její výraz byl střídavě až neskutečně zlý, chvílemi zas zoufalý. Ruce svírala v pěst, jen zavrčet a skočit.... a za dveřmi byl Jan....

Poslouchám tě, řekla už soustředěně Matka do telefonu.

Dobře, ozvala se opět klidně Anna, tak a teď udělej.....

Nyní Matka pochopila, že nic, ale opravdu nic v životě není náhoda.

Roky si z návštěvy každého poutního místa kdekoliv se octne, přiváží na památku, ač není věřící, růženec. Všechny visí na lampě nad její postelí. Určitě ani není náhoda, že z posledního místa, kostela v Křtinách, si sice nepřivezla růženec, ale modlitební kartičku s Pannou Marií a Modlitbou Páně.

Poslouchala Annu v telefonu, na chvíli přestala hladit dívčinu hlavu a strhla z lampy dva růžence, jeden vtiskla Janě do ruky, druhý sevřela ve své dlani.

Pomodlíme se teď spolu, poprosíme Anděla smrti, aby tě převedl tam, kam máš odejít, tam, kde na tebe čekají tví milovaní a tam, kde dostaneš po čase nové tělo, abys se opět mohla vrátit sem na zem.

Podívala se na dívku. Ta přijala růženec, její pohled už nebyl zběsilý, ale stále to nebyl Janin milý pohled.

Znovu ji objala.

Máme tě rádi, neboj se. Když budeš chtít, pomohu ti a skončí tvoje bloudění. Opakuj po mně, ano?

Éterem a pak i místností se nesla trojhlasně slova známé modlitby. Protože je už celá staletí vyslovována, stala se z ní nejsilnější ochranná mantra.

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi,

tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny, jako i my

odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás zlého.

Amen.

Matka odložila telefon a poslouchala, jak se její ústa modlí a svíral jí děs, zda tahle modlitba pronášena právě jí samotnou, bude mít vůbec nějakou sílu. Nikdy v žádného boha nevěřila a všechny „svíčkové báby“ ji byly k smíchu. Stejně jako všichni ti, kteří slepě vyznávali jakoukoliv víru. Jako materialisticky vychovávaný a vzdělávaný člověk, vždy věřila především v lidský rozum. Modlila se, dívala se na chvějící se bytost před sebou, která střídavě drtila slova modlitby mezi zuby a vroucně je pronášela... a došlo jí, že to, co se děje, neodporuje vůbec lidskému rozumu a už vůbec ne lidskému srdci. Poselství Ježíše, člověka a Mistra Ježíše, které lidstvu přinesl před dvěma tisíci lety, bylo jen lidmi pokřiveno a zneužito.

Hlavou jí proletělo tisíce informací a v srdci se zabydlovala láska. Cítila, jak ji vysílá na tu bytost před sebou. Znovu bojovala se svými emocemi, aby si zachovala jasnou mysl.

Volám Anděla smrti, aby přišel pro tuto zbloudilou Duši a převedl ji do Světla, kde najde klid. Opakovala slova, která ji Anna stačila naučit.

Hladila dívčinu hlavu a říkala jí ta nejněžnější slovíčka, která ji napadala a která říká matka svým dětem.

Dívka prudce a mělce dýchala.

Dýchej! Dýchej zhluboka a ničeho se neboj! povzbuzovala ji matka. Pak se otočila do prostoru a naléhavě pronesla: Jano, to tělo patří tobě a žena, která v něm teď přebývá, potřebuje i tvoji lásku a pomoc. Pomoz nám.

Dívčina hlava klesla na prsa. Zaťala pěsti a celá se nahrbila, nastražila.

Dýchej, dýchej! Zhluboka dýchej a neboj se. Nepřestávala ji hladit a konejšit Matka. Zavřela oči a snažila se soustředit všechnu svoji lásku k těm dvěma mladým ženám.

Dívka se naposled rozhlédla, její pohled byl teď jen vyděšený. Hlava jí opět klesla na prsa.

V matčině mysli probíhaly dialogy s její i dívčinou Duší, i s Duší té ženy. Všechny je prosila, ať se domluví a pomohou živým i mrtvé. Prosila Anděla smrti, aby udělal, co je třeba. Opakovala Otčenáš spolu s dívkou.

Ve zlomku vteřiny před jejím duchovním zrakem proběhl obraz, vlastně to nebyl obraz, ale takový zvláštní pocit. Nevěděla, zda si to jen její fantazie namlouvá nebo zda je to skutečnost: Žena odcházela a zamávala ji.

Matka otevřela oči, zmlkla, její hladící ruka se na dívčiných vlasech zastavila.

Dívka zvedla hlavu. Upřela na Matku oči a usmála se. Byl to Janin úsměv. Řekla:

Odešla a ještě mi zamávala.

Matka ji bouřlivě objala a oddechla si.

Tak to nebyla jen má fantazie. Ulevilo se jí.

Zavolala Jana. Přišel do pokoje, starostlivě se podíval na Janu. Sedl si k ni a zlehka jí objal. Opřela se o něho a oba začali znovu, tentokrát klidně a uspořádaně vyprávět, co se to odpoledne na Chlumu stalo.

Matka si uvědomila, že dnes je úplněk a na Chlumu stávala stará tvrz a popraviště.

Podívala se znovu na Janu a znejistěla. Dívka byla viditelně unavená a vyčerpaná. Její pohled tak zcela nebyl pořád její.

Neboj se, je to pryč, uklidňovala ji Jana, jsem jen hrozně unavená.

Podívala se na Jana, který klidně dívku objímal a usmíval se.

Dnes byl výjimečný den, také velké vedro a ty jsi přecenila své síly. Tvé srdce není ještě zdravé. Kdykoliv omdlíš a ztratíš kontrolu nad svou myslí, nad svým tělem, jsi „kořist“. Uvědomuješ si to?

Jana vážně kývla.

Musíš se ukotvit tady a teď! V tomhle životě, musíš tu s námi být ráda a už zapomenout na to, co bylo! Protože to bylo, rozumíš?

Jana opět přikývla.

Pokud to zvládneš, získáš velké schopnosti pomáhat těm ostatním. Máš výjimečný dar, vidět to, co jiní nevidí. Můžeš komunikovat s bytostmi z jiných světů, můžeš pomáhat živým lidem i zbloudilým duším.

Pokud to nezvládneš, bude to prokletí, které ti zničí život....

Janin pohled byl nepřítomný, dívala se jakoby skrz Matku. Ta nevěděla, zda to připsat Janině velké únavě, či má zase pochybovat o svých vlastních schopnostech.

Já vím, pronesla Jana, vím to. Tady jsme na břehu jezera, je tu obrovské jezero a ti lidé už mně neděsí.

Znovu se usmála. Matky se ale zmocnil podivný pocit. Věděla, že její intuice ji málokdy klame.

Sundala z krku svůj pentagram. Byl nabitý její energií, zasvěcený při úplňkovém rituálu silám dobra. Pověsila ho Janovi na krk. Janě vtiskla znovu do ruky růženec, který s prosbou o ochranu namočila před časem do nádoby se svěcenou vodou v poutním kostele na Hedeči, a kartičku s Modlitbou Páně ze Křtin.

Ukončila hovory a zahnala obě unavené děti spát.

Když pozdě v noci usnuly, vypnula větrák a otevřela dokořán dveře mezi Janovým a sousedním pokojem, kde si pro dnešní noc výjimečně ustlala. Postavila se na práh a do rohů místnosti mentálně vtiskla ochranné znaky. Znovu se ve své mysli pomodlila a poprosila Duše všech o pomoc a spolupráci.

Jsem asi blázen. Prolétlo jí myslí.

Velký měsíc v úplňku nakukoval střešními okny do místnosti. Obešla byt a vyšla na balkon. Posadila se čelem k veliké Luně a snažila se ponořit do meditace. Nešlo jí to. Myšlenky skákaly jak splašení koně.

Možná jsem se zbláznila.

Možná se svět zbláznil.

Věděla, že neusne.

Věděla, že to ještě neskončilo.

Věděla, že všechno čemu dosud věřila a co se dosud naučila, je definitivně v troskách.

Věděla, že všechno, s čím si dosud jen tak pohrávala, co pro ni bylo jen jakousi alternativou poznaného, definitivně vstoupilo do jejího života a ona to bude muset začít brát vážně. Bude se muset naučit skutečně pevně stát nohama na zemi, ale zároveň se otevřít i pro to dosud tajemné a neuchopitelné...

Věděla, že je na začátku nové cesty.

Začala se těšit.

Pan  2006